LITERÁRNÍ ÚSPĚCH NAŠÍ ŽÁKYNĚ
M IMOŘÁDNÝ LITERÁRNÍ ÚSPĚCH NAŠÍ ŽÁKYNĚ
KATEŘINY BÍLKOVÉ, 9. ročník
v 17. ročníku soutěže Svět očima dětí vyhlášené Ministerstvem vnitra České republiky
Citace z mailu:
Vážená paní učitelko,
s radostí si Vám dovolujeme oznámit, že komise odboru tisku a public relations Ministerstva vnitra ČR vybrala mezi oceněná díla 17. ročníku dětské soutěže Svět očima dětí práci Vaší žákyně: Kateřiny Bílkové (14 let).
Abychom mohli bezchybně vytvořit diplomy, které bude podepisovat pan ministr vnitra Jan Hamáček, prosíme Vás, abyste nám obratem potvrdili správnost jména a věku dítěte. Pro tvůrce nejlepších prací máme připraveny hodnotné ceny. Vzhledem k epidemiologické situaci je letos nebudeme předávat na slavnostním vyhlášení soutěže. Výherci si je však budou moci vyzvednout osobně, anebo prostřednictvím pověřené osoby. Pokud nebude možné výhru vyzvednout osobně, můžeme ji zaslat poštou.
NOMOFOBIE – závislost na vlastním mobilním telefonu 3. kategorie (2. stupeň ZŠ): autorka KATEŘINA BÍLKOVÁ, 14 let, 8. třída.
Adresa školy: Základní škola Lipovec, Lipovec 167, Lipovec u Blanska, 679 15
Retrospektiva je ohlédnutí dozadu, prohlédneš si minulost a uvidíš, jak ses dostala až sem. Takhle jsi říkala, že? Můj psychiatr to taky říká. Vlastně obecně mluví o tom, o čem jsi mluvila i ty, ale vysvětluje to víc. Taky jak jinak by nám to tady měl vysvětlovat. No, tak se ohlížím.
Já jsem se vždycky snažila zapadnout, nebyla jsem jako ty. Moje přání dostat krásný a moderní dotykový mobil se splnilo 4. října na moje desáté narozeniny. I tak jsem byla naštvaná, že jsem ten mobil nemohla dostat dřív. Máma měla moc dobrý důvod dát mi ho později, i když tehdy ještě nemohla tušit, jak to skončí. Nicméně od těchto narozenin věci nabraly rychlý spád.
Facebook, Youtube, Instagram, Snapechat, Tiktok, byla toho spousta. Ty čtyři roky mi protekly mezi prsty. Můj život nebyl životem. Skládal se z videí, příspěvků, stories, liků, zhlednutí, trendů. Tolik času se zbytečně utopilo v moři jedniček a nul. Pořád jsem sama sebe přesvědčovala: „Je to jen zábava, jen neškodná zábava. Proč bych se neměla bavit? Co je na tom špatného?“ Aniž si to člověk uvědomí, začne to ovládat jeho život. Je to navrženo tak, abyste žili v domnění, že nad tím máte kontrolu. Přece vy ovládáte internet, mobil, sociální sítě. Ne, je to jen klam, ono to ovládá vás. Hrajete počítačové hry? Tohle je taky hra, ale vy ji nehrajete, vy jste ta postava a myš drží někdo jiný. Jenže je to stroj, je dokonalý a vy jste jen lidé a lidé jsou chybní, i když si to nepřiznávají. Já jsem udělala chybu, i když jsem si to nepřiznala. To, co jsem si nepřiznala, internet dávno věděl. Každým klikem toho věděl víc. Utvořil mi vězení na míru. Vězení, po kterém jsem toužila. Prý je to algoritmus, to co vám předkládá, to, co chcete vidět. Ne, jsou to pouta a mříže, na které se usmíváte, že vás drží v tom skvělém vězení.
V osmé třídě se toho změnilo dost. O prázdninách jsem přestala spát. Spánek zahrnoval nanejvýš tři hodiny a to pokračovalo až do osmé třídy. Život bylo jen úmorné čekání na víkend. Proč bych měla spát? Proč bych měla dělat školu? Základní škola se stejně dá zvládnout bez učení, jen z jedniček a dvojek byly trojky a čtverky. Naše třídní učitelka byla až moc hodná. Ptala se mamky: „Je u vás doma vše v pořádku? Dost se totiž zhoršila ve škole a často nenosí úkoly.“ „Ano, vše je v pořádku.“ Jenže nebylo. Máma mě měla za malou svatou, ale neviděla za zavřené dveře mého pokoje. Nebyla jsem sama, kdo se změnil. Spolužáci, i když je to nezákonné, prostě začali pít a kouřit a bůhví co ještě, mně se to hnusilo, ale byla jsem na tom stejně, jen oni hltali alkohol a já nekonečné hlubiny internetu. Je to jen jiná droga. V osmé třídě se taky už trošku uvažuje o tom, co budete dělat v životě dál a kam půjdete na střední a já měla v hlavě úplně vymeteno. Třídní se mě ptala: „Co tě baví?“ Nebyla to těžká otázka, ale neodpověděla jsem. To ta druhá byla těžší: „Co jsi dělala třeba včera?“ A já zjistila, že nemám ponětí. Věděla jsem, co jsem asi dělala, přece jsem dělala pořád to samé, ale nezapamatovala jsem si z toho nic. Za ty čtyři roky jsem vlastně neudělala nic a to mě zlomilo. Pochopila jsem, že je to závislost a tím to bylo ještě horší.
Najednou jsem si uvědomila, že to, co dělám už čtyři roky, není normální, že mi bylo úplně jedno, co na mobilu dělám, hlavně když na něm jsem. O to bylo těžší to změnit, zastavit, ukončit. Čím víc jsem se snažila odejít z domu bez mobilu, tím víc jsem se dusila, když jsem ho neměla. Stále nemůžu uvěřit, že to všechno bylo jen v mojí v hlavě, bylo to tak skutečné a já už se nikdy nedozvím, jestli bych se doopravdy udusila, kdybych se pro ten mobil nevrátila. Když jsem konečně usnula, budila jsem se. Dala bych krk za to, že mi přišlo oznámení, že ten mobil zvonil, ale když jsem se na něj podívala - NIC. Bylo to jen v mé hlavě, ten zvuk. Stejně jsem okamžitě skončila zase na sítích, dokud jsem znova neusnula. Jednou mi v kapse zabrněl mobil, a když jsem ho chtěla vytáhnout - nic - jen prázdná kapsa. Mobil celou dobu ležel na stole a vůbec nebrněl. Pak jsem jela do školy a málem se mi zastavilo srdce. Jen dvě procenta baterie! Pak se podívám znovu a je tam sedmdesát tři. Byla jsem paranoidní blázen ani nevím jak to, že jsem zvládala školu víceméně v pohodě. I když paranoidní blázen jsem pořád, ale teď nemám strach o mobil, ale o sebe. Ty halucinace byly různé, nízká baterie, rozbité sklo. Tehdy bych nedokázala vyjít z domu s méně než padesáti procenty. Tolik máminých peněz padlo na data, byla na mě sama a já jí to vůbec neulehčovala. Doufám, že aspoň teď je šťastná - beze mě. Taky jsem se poprvé bála bouřky, jako malé mi nepřišla děsivá, ale tehdy... Došla mi data, ale doma byla Wi-Fi, ale pak začala bouřka, bála jsem se, radši bych umřela, než abych jen na minutu byla off-line, nakonec to šlo nějak přečkat. Asi bych ale dřív nebo později stejně umřela, na nějakou banalitu, ale ty jsi mě zachránila.
Vzpomínám si, jak jsem tě poprvé uviděla. Bylo po pololetním vysvědčení, před začátkem vyučování a ty jsi do třídy připlula jako rusalka. Ironie, to jsi říkala ty o mně, že jsem jako rusalka, příliš křehká pro tento svět. To bylo vlastně poprvé a naposled, co jsem tě brala za křehkou nebo slabou. Jevila ses mi jako porcelánová panenka, ale čím víc jsem tě znala, tím jsi byla silnější. Přišla jsi k mé lavici a řekla jsi: „Učitelka řekla, že tady vedle tebe je volné místo. Nebo se pletu?“ Dokázala jsem jen přikývnout hlavou a ty sis přisedla. Ačkoliv jsem byla unavená jako běžně, v tu chvíli bych dokázala cokoliv. Stačil jeden pohled do těch tvých modrých očí, abych byla úplně vzhůru, to snad ani nebyly oči, byly to hluboké studny moudrosti, kterou jsem od toho dne poznávala víc a víc. Chystala sis věci a u toho ses zeptala: „Proč jsi tak nevyspalá?“ Viděla si můj zaražený výraz a tak si dodala: „No, jen se nedělej, to by poznal i slepý. A proč držíš tak křečovitě ten mobil?“ Myslím, že jsi měla jasno. „Jen ho chci mít u sebe.“ Věděla jsem, že ty víš. „Můžu tě pak doprovodit domů?“ Kývla jsem, no a to, co jsem neřekla čtyři roky nikomu, ses dozvěděla během jedné cesty domů. Říkala jsi, že se to jmenuje nomofobie, a pak jsi udělala věc, co to všechno změnila.
Pozvala jsem tě k sobě do pokoje, že si budeme dál povídat, ale ty jsi mi vzala mobil a položila mě do postele a než jsem stačila cokoliv říct, lehla sis za mnou a pevně mě objala. Tvoje objetí a moje únava zařídily, že jsem po dlouhé době nechtěla mobil ani vidět a propadla do hlubokého spánku. Po mém probuzení jsi byla dávno pryč, ale já byla zase vyspaná, a i když jsem pak byla na mobilu dlouho do noci, věděla jsem, že s tvou pomocí to jednou zmizí. Od té doby to bylo lepší. Naše chození do kavárny, naše rozhovory, to vše mi pomáhalo, ty jsi mi pomáhala. Když si chtěla, abychom se poprvé sešly, neměla jsi mobil, a když jsem se divila, řekla jsi jen: „Nepotřebuji ho.“ Pamatuji, jak ses usmívala, když jsi mě poprvé uviděla bez mobilu a já na to po tvém vzoru: „Nepotřebuji ho.“ Vím, že tě těšilo, že jsi mě inspirovala, ale jak dlouho vydrží alkoholik abstinovat? Jak dlouho nám tohle štěstí mělo vydržet?
Tahle část příběhu je pro mě zastřená mlhou. Něco nevím, protože to vědět nechci a něco si nepamatuji. Kamarádky jsme byly asi čtyři nebo pět měsíců a pak jsem se zase porouchala. Zase jsem chtěla být zavřená ve vězení. Přišla jsi k nám, že půjdeme do kavárny, ale já křečovitě svírala mobil. To, co jsem na tebe vychrlila v těch dveřích, si nechci ani vybavovat. Jakými způsoby jsem ti dala najevo, že jsi zbytečná. Jenom, abych se mohla zase zavřít do vězení. Nic z toho, co jsem ti tam řekla, nebyla pravda, ale teď už ti to nevysvětlím. Měla jsem tě za silnou a statečnou dospělou ženu, ale neuvědomila si, že i tebe musí někdo chránit. Když jsi ode mě tenkrát utekla, stačilo jen pár minut na to, abych si uvědomila, co jsem udělala, ale bylo pozdě. Od té doby jsem tě už nikdy neviděla. Nevím, co ti ten chlap všechno udělal. Musel to být hrozný pocit bezmoci. Tak jsem to nezvládla a 4. října (datum mých narozenin je mým prokletým dnem), když mi bylo patnáct, jsem se dobrovolně nechala hospitalizovat. Ze začátku to bylo těžké, ale teď už nevím, co se děje ve světě a co je trend a už mi to vlastně ani nevadí, naopak mám zase strach se tam zase vrátit.
A někdy, když prší jako dnes, si sednu na parapet okna v naší nemocnici a koukám se tam ven, na ty lidi, jak si tam tak klidně žijí. Nechci se tam vrátit, bojím se, že to začne znovu. Moje paranoia, můj strach a můj největší hřích. Ohlížím se do rytmu těch kapek deště, jak jsi mi to tenkrát radila. To mi pomáhá, to mi dodává odvahu, ty vzpomínky. A díky tomu všemu znám důvod, jediný důvod, proč tu pořád jsem a chci tu být. Já nikdy nedopustím, aby tvoje smrt byla zbytečná, Kláro...